1.kapitola:
Potemnělým městským parkem se mihla tmavá vysoká postava zahalená v černém dlouhém plášti. Na kostelní věži odbíjela půlnoc. Noční ticho narušil jen vánek hrající si s listím v korunách stromů.
,, Stůj!"zvolala mladá žena na utíkající postavu.
Ta se prudce otočila jejím směre
. Rudé oči probodávaly každý kousek prochladlého Patriciina těla. Vysoký muž s kloboukem zaraženým do čela se opět otočil do tmavého parku a chtěl pokračovat v útěku. Jeho rudé oči pohlédly na Patricii a zbarvily se do rudozelené. V ten moment by se v ní krve nedořezal. Stála na pokraji parku a dívala se Temnému Žoldákovi přímo do očí. Nohy jí odmítly poslušnost a ani křičet nemohla.
Žoldák si přehodil plášť přes bok a dal se na útěk.
Křečovitý pocit ji náhle opustil. Rozeběhla se tedy znovu za oním mužem hlouběji do parku. Na cestu jí svítilo jen pár starých pouličních lamp. Některé již měly prasklá skla. Žoldák jí pomalu zmizel v temnotě noci .Části, kde už nesvítilo pomalu nic, snad jen drobné paprsky měsíce dopadaly mezi větvemi stromů.
Doběhla skoro až na samý konec parku, ale po oněm Žoldákovi jako kdyby se zem slehla. Odkudsi zaslechla výstřel. Nebrala ho moc na vědom, a to až do doby, kdy ucítila na svém břiše štiplavou a krutou bolest. Opatrně sklopila oči. Z rány jí pomalu vytékal rudý pramínek krve. Patricii zavalil panický strach. Ztrácela sílu v nohou, snažila se popojít ještě kousek, ale odmítly poslušnost. Pomalu si sedla na prochladlou zem.
V nejtemnější části parku se zjevil opětŽoldák, přistoupil k ní.
,,Fre"uklas derveals," procedil cosi mezi zuby. Ale to už slyšela jen slabě.
,,Svůj úkol jsem splnil," dodal Žoldák spokojeně a zmizel do noci.
,,Patricie!" zavolal najednou další muž do ticha parku. Nikdo se neozýval. V parku vládlo naprosté ticho. Vyběhl na malou vyvýšeninu. Zahlédl dvě postavy, běžící do staré části parku a rozběhl se jich směrem, ale ti mu během chvíle zmizeli z dohledu.
,,Patricie, kde jsi?" pokusil se jí zastavit, ale marně. Rozhlížel se parkem, jestli někde něco neuvidí. Uši měl na stopkách. Tichým parkem padl výstřel.
V Braienovi hrklo, rozběhl se rovnou směrem, odkud ránu slyšel. Běžel kolem starých lamp, prokličkoval mezi zbořenými lavičkami a přeskočil dětský kolotoč. Na chodníku ležela žena a z posledních sil se snažila zastavit vytékající krev.
,,Ježišikriste!" zaklel Braien hrůzou. ,,To, to snad ne!" doběhl k ní a rval si košili, aby udělal obvaz a ránu mohl zacpat. Opatrně ji nadzvedl a snažil se krev zastavit. Patricie se na něj usmála a naposledy vydechla.
,,Néééééééééééééééééééééé!" Ozval sejeho nešťastný křik parkem.
Sen, byl to jen pouhý sen oddechla si zhluboka Estel.
Starostlivě pohlédla na levou stranu postele, kde ležela její jediná vnučka. Patricie klidně oddechovala a ze snu se usmívala.
Estel se opatrně zvedlas postele tak, aby jí nevzbudila.Přistoupila k velkému oknu a pomalu ho otevřela. Do místnosti zavál čerstvý ranní vzduch. V celém paláci bylo ještě ticho. Jen ptáčci začínaly zpívat své sonety. Zhluboka natáhla čerstvý vzduch. Slunce proudilo své paprsky do místnosti. Jen mráček, který přeběhl přes nebe ho na moment zakryl. Trochu starostlivě se Estel rozhlížela po panství. To, co mělobýt již dávno zpět, je stále v jiném světě a největší starost jí dělala Patricie. Za pár dní dosáhne svého věku a bude muset převzít vládu. Strážci bran se za dva roky sejdou na Velké radě a Patricie musí do té doby vše zvládnout. Okno jemně nastevřela a šla se učesat. Měla dlouhé prošedivělé vlasy. Tmavozelené oči jí ale stále zářily mládím. Doby, kdy byla dobrým Mágem, byly uždávno pryč, ale svou Moc stále neztratila. Po Velké radě jí musela předat nové vládkyni a odejít na odpočinek.
Patricie svou Moc již měla od narození, ale bylo zde omezení 21 let a dřív jí nesměla použít. Všech Třináct panství bylo kdysi spojeno v jedno, ale nastaly neshody a každé se osamostatnilo. Jediné, co je vždy dokázalo spojit, tak jen svoboda. Pokud se objevil někdo, kdo chtěl vzbudit zlo, nastaly mu potíže. Estel měla na starosti veškeré soudy a jiné problémy ostatních panství jako nejvyšší. Tu vždy volila rada panství , Strážců a nakonec se onen člověk musel vydat na horu Světlomna a tam se pokořit před bohyní. Až po té se mohlanebo mohl stát Nejvyšším na dalších deset let.
Patricie se na posteli neklidně pohnula. Estel zavřela okno a opatrně ji přikryla.
,,Já už nespím babi," špitla.
,,Tak ještě v klidu lež a odpočin si," odvětila jí s klidem a usmála se na ni.
Patricie zavřela opět oči a ani ne za moment usnula.
Estel si starostlivě povzdychla a zamířila do kuchyně, aby pomalu připravili snídani.
Prošla tmavou dlouhou chodbou lemovanou obrazy všech panství a jejich vládců hned vedle. Zašlá malba na stěnách pamatovala na tomto paláci už ledacos, jen kdyby někdo obnovil malbu, kdyby však chtěl. Byla zde pomalu celá historie jak Silidoru, tak všech ostatních panství, a to jen v obrazové tvorbě.
Visel zde ovšem ještě jeden obraz. Čtrnáctý, ale ten se bála odkrýt i Patricie. Estel věděl,a kdo se na onom obrazu pyšní, ale nechala ho zatlouct prkny. Odnést se podle starého zákonu nesměl. V každém paláci muselo bezpodmínečně viset všech čtrnáct obrazů i přes všechno zlo. Kdo onen zákon porušil, přišel jak o vládu, tak o svou Moc Zbytek tajemství chránila Kniha Osudů.
Na stropě visely nádherné křišťálové lustry.
,,Dobré ráno," pozdravila jí ve spěchu služebná,běžící zrovínka do kuchyně.
Estel kývla na pozdrav a pomalu se šourala stejným směrem. Otevřela dveře a vůně čerstvé kávy jí praštila přes nos.
,,Ach, to je vůně," pronesla spokojeně.
Usadila se ke stolu na přípravu pokrmů a kuchařka jí tam servírovala šálek horkého kafe jako každé ráno. Na pozdrav se na ni usmála a vytáhla talířek s koblížky.
**
Pomalu svítalo, když se Patricie vyhoupla z postele. Rozrazila dveře do přísálí, kde už babička seděla jakoby u snídaně. Patricie věděla, že už je dávno po jídle a opět snědla v kuchyni kuchařce něco sladkého, jako každý den.
Vysoká, štíhlá dívka z tmavými dlouhými vlasy, zelenomodrýma očima a dolíčky ve tvářích. Jako skutečná princezna.
,,Dobré ráno babí," pozdravila ji s úsměvem od ucha k uchu.
Proběhla rovnou na chodbu, nečekala anina odpověď na pozdrav.
,,Slečno Patricie?" ozval se malý mužík jdoucí proti ní. Zrovínka jí nesl snídani na velkém podnosu. Chtěl se vyvarovat nárazu, ale zavolal na ni příliš pozdě a vše, co bylo na tácu se rozlítlo po dlouhé chodbě. Nádobí se válelo na jednu stranu a housky, med a džem, co tak milovala letěl na stranu druhou. Trpasličí mužíček se jí začal omlouvat a klanět až k zemi.
,,No tak," konejšila ho a zvedla mu hlavu. ,,To není tvá vina. To já jsem do tebe vrazila."
,,Nenenenene to má sibička. To já jsme to vás vrazil. Já hlupý skřet."
,,Ale no tak!" zahudrovala, když mu pomáhala sbírat nádobí. ,,Tak za prvé; známe se od mala a máš mi tykat a za druhé;je to moje vina."
Tím ukončila hovor a zamířila směrem k parku. Vyběhla na terasu a rozhlédla se do kraje. Užívala si svítání. Byl to nejkrásnější okamžik dne.
,, Patricie?" zavolala na ni babička a přerušila jí v rozjímání. ,,Pojď se už nasnídat."
Patricie vběhla opět do předsálí, kde babička posrkávala kafe.
,, Babi, už zas kafičko?" otázala se mírně výhrůžně. ,,Víš co ti řekl doktor."
Ta nad tím jen mávala rukou.
Způsobně si usedla na sedačku, nalila si šálek kávy a sáhla po housce. Opatrně z ní smetla kousky smítek, aby to babička neviděla. Sáhla po domácím másle, ale převrhla cukřenku.
,,Hi hi hi. Promiň babi," špitla a usmála se.
Na velké dřevěné dveře se ozvalo jemné zaťukání.
,,Dále!" zvolala Estel tím směrem a nalila si další šálek kafe.
Ve dveřích stál Solián a za ním vysoký muž v zeleném oblečení a přes levé rameno přehozenou kuš.
,,Nezlobte se paní, ale Rekvaster chtěl s Vámi mluvit hned," vykoktal nervózně, protože moc dobře věděl, že nemá ráda rušení při snídani.
,,Omluv mě Patricie, ale musím vedle," způsobně se odporoučela do Příjmacího sálu.
Patriciepřikývla a dál se ládovala houskami s džemem.
Estel si sedla za vyřezávaný stolek do křesla a nechala si zavolat onoho posla. Dveře se ztěžka otevřely a Rekvaster neklidně vstoupil.
,, Paní má!" začal nervózně hovořit. ,,Na severu nám zmizel jeden hlídač a zároveň pán Nearunsu," dopověděl a nasucho polkl.
Estel ho vybídla, ať se posadí a nabídla mu sklenku vody.
,,Jak je to možné? Máme nějaké stopy nebo zmizel sám od sebe?"
Rekvaster opět na sucho polkl a napil se čisté vody.
,,Doslýchá se, že měl namířeno..." na moment se odmlčel, aby mohl sebrat dostatek síly na zbytek věty. ,,...že šel směrem k Durionu." Měl to za sebou a jemně si oddychl.
V Estel se zastavilo snad i srdce, jak byla z této informace vyvedená z míry.
,, Cože?!" vyjekla za okamžik. ,,Okamžitě ho musíte zastavit nebo alespoň najít. Za hranice nikdo nesmí, to jsem nařídila už před nejméně šesti lety."
,,Jak zastavit paní?" zeptal se s trochou obav v hlase.
,, I kdyby jste ho měli zabít a vy převzít jeho panství!" nařídila nekompromisně.
Rekvaster chtěl ještě něco dodat, ale ke slovu se nedostal. Estel byla nesmírně rozzuřená a nemělo cenu odporovat. Věděl, že to není dobrá zpráva, ale že ji tak rozzuří netušil ani náhodou.
,,Nechci slyšet žádné námitky ani protesty," otočila se k němu zády. ,,Je to rozkaz a ten splníte bez žádných dalších otázek."
Rekvaster mlčky odešel ze dveří a přemýšlel, koho vezme sebou na druhý konec panství, až k branám temna.
Estel to v srdci nesmírně bolelo. Věděla, že se jednou někdo najde a Silidorunebo spíše jí zradí. Ale netušila, že to udělá zrovna Clariet. Kdysi spolu měli románek, ale netušila, že by byl schopen klesnout až takhle hluboko. K zradě celé říše. Měla ho stále v srdci, ale kvůli tomu, že převzala vládu, museli vztahy stranou.
,,Babi?" špitla Patricie, když vstoupila d místnosti. ,,Co se děje?"
,, Nic děvenko," odvětila a setřela si slzy z tváře, aby to neviděla. ,,Jdeme dojíst snídani. Běž napřed, hned jsem tam!" povzdechla si a šla snad už v klidu dopít kafe. Měla teď zase o jednu starost navíc.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------